Rozdělení pražské university v roce 1882 na českou a německou
Rozdělení pražské university v roce 1882 na českou a německou
Ke stažení
Stáhněte si tento dokument:

Rozdělení pražské (Karlo-Ferdinandovy) university v roce 1882 na českou a německou


Jiří Pešek


Vývoj jazykově smíšené česko-německé pražské university měl od konce 60. let 19. století jednoznačně "počešťující" charakter: nejen že stále více učitelů přednášelo česky, především však do poslucháren přicházelo stále více studentů s mateřskou řečí češtinou. Dosud jednoznačně německý charakter university se velmi rychle měnil. Za těchto okolností se německá část profesorského sboru (mnozí profesoři byli předními representanty zemské nebo dokonce říšské politiky) začala obávat počeštění university a navrhovala proto založení nové university s českým vyučovacím jazykem nebo posléze alespoň rozdělení stávající university na českou a německou. V politickém životě 70. let šlo o významné politikum s velkým prestižním dosahem zejména pro rychle sílící český politický národ.


Jednání nakonec vyústila v císařské rozhodnutí z 11. dubna 1881 s platností od zimního semestru 1882, že se pražská universita rozdělí na dvě "sesterské", jazykově odlišné části. Prvým českým rektorem se stal historik Václav V. Tomek, prvým německým rektorem profesor chirurgie Ewald Hering. Zřízení zemských, jazykově diferencovaných vysokých škol nebylo v rámci rakouské části Rakousko-Uherska záležitostí výjimečnou. Stačí připomenout haličské university. Výjimečné ale nebylo ani nacionálně politické napětí, které bylo s takovým reformním krokem spojeno. Situace v Praze byla o to komplikovanější, že město právě v době zahájení práce nových sesterských universit (v říjnu 1882 zahájily činnost česká filosofická a právnická, o rok později lékařská fakulta) nejen reálně bylo, ale také se oficiálně proklamovalo jako metropole jazykově českého politického národa. Česká universita se ihned stala jeho intelektuálně politickou centrálou. Německá universita se ocitla v postavení intelektuálního i politického representanta bohaté a vlivné, nicméně relativně i absolutně slábnoucí německé (německo-židovské) menšiny v moři jazykově českého obyvatelstva pražské aglomerace.


Hlavním problémem německé akademické obce přitom byla isolace německé menšiny v Praze. Absolutní většina německých pedagogů neuměla česky a tuto řeč se ani nehodlala učit. Je symptomatické, že teprve r. 1906 byl na Německé universitě ustanoven první lektor češtiny. Poměrně dlouho trvalo i na České universitě, než byla založena katedra germanistiky. Obě učené komunity navzájem prakticky nekomunikovaly. S trochou nadsázky se dá říci, že nebýt mezinárodních konferencí, neměli by profesoři obou universit šanci alespoň se potkat. Dokonce i divadelní a koncertní představení byla tehdy v Praze národně diferencována. Pro českou stranu byla tato nepřirozená situace snáze zvládnutelná, protože pražská aglomerace i její zázemí byla dalekosáhle čechisována. Na německé straně však takový vývoj vedl ke vzniku pocitu života v "obležené pevnosti".


Universita byla roku 1882 rozdělena na principu opce: každý profesor musel definovat, pro kterou z obou universit se rozhodne a s ním pak na ni přešlo i jeho pracoviště se vším vybavením a zázemím. Nebylo to snadné rozhodování: opce pro tu nebo onu universitu byla v rámci profesorského sboru vnímána jako politický krok či dokonce demonstrace. Výsledkem dělení bylo, že na Německé universitě zůstala většina dosavadních profesorů a s nimi byly německým fakultám ponechány i jejich ústavy, semináře, kliniky, sbírky a knihovny. Německé universitě připadl dokonce i vzácný universitní archiv. Jedinou institucí, která zůstala společná, byla universitní knihovna.


Česká universita z těchto důvodů začínala do velké míry "na zelené louce": Musela na ní být vytvořena řada nových pracovišť, která byla svěřena mladým, dosud jen na úrovni "soukromých docentů" působícím profesorům. Řada českých profesorů (exemplárně Tomáš G. Masaryk, působící zatím ve Vídni) přišla do Prahy ze zahraničí. Právě s ohledem na poněkud provisorní charakter prvých akademických let České university zůstala část českých studentů na Německé universitě: chtěli dostudovat v lepších podmínkách a u profesorů, u nichž již dříve skládali zkoušky, praktikovali nebo působili jako studentské pomocné síly. K úplnému nacionálnímu rozdělení studentstva tak došlo až asi v polovině 80. let. Nerozdělena jako součást Německé university pak z církevně politických důvodů až do poloviny 90. let zůstala teologická fakulta.


Jestliže celá universita měla před rozdělením něco přes 3 000 posluchačů, přešlo jich na Německou universitu jen 1368 (z toho bylo 280 studentů nerozdělené teologické fakulty s více než 80 % českých studentů). Poměr počtu studentstva "světských" fakult v polovině 80. let dosáhl zhruba 1100 na Německé proti 1700 na České universitě. Množství studentů na české universitě pak rychle a podstatně rostlo. Před I. světovou válkou měla Německá universita již jen asi 40 % počtu posluchačů (od r. 1897 na obou universitách již i prvých studentek) české university. Stavy profesorských sborů obou universit byly přitom trvale vyrovnané.


Počáteční problémy s prostory, vybavením seminářů, laboratoří a klinik České university se časem obrátily v její prospěch: I když úhrn finančních prostředků pravidelného rozpočtu i mimořádných dotací obou (z pohledu dnešní UK "malinkých") universit byl v podstatě shodný (na počátku 20. století okolo 1 milionu rakouských korun ročně), nutnost vybudovat a vybavit novou universitní infrastrukturu na České universitě vyústila ve větší modernost jejího vybavení. Na počátku 20. stol., v době, kdy rychle rostoucí Česká universita dosáhla všestranného rozmachu, tak již fundus budov i zařízení Německé university, pocházejících ze 70. a 80. let, morálně i fysicky zestárl a nebyly prostředky na jeho zásadní obnovu.


Německá universita měla v řadě oborů skutečně evropskou úroveň, nebyla však schopna trvale udržet své nejlepší profesory (Albert Einstein budiž příkladem). Německá (pro mnohé říšskoněmecké vědce ovšem spíše německo-židovská) Praha byla pohodlné a moderní město nemalých kulturních možností, ideálem většiny německých profesorů však zůstávalo povolání do Vídně nebo na velké říšskoněmecké university - do Lipska nebo do Berlína. Oproti tomu pro Čechy byla pražská profesura prestižním vrcholem vědecké i společenské kariéry. Česká – od počátku 20. let dle zákona již bez všech přívlastků - "Universita Karlova" pak kontinuálně rostla. Počátkem 30. let překročila tehdejší hranici "masovosti": 10 000 studentů. Potvrzovala svoji posici nejvýznamnější nejen vědecké a školské, ale šíře kulturní instituce a centra českého národa.


Německá, do počátku 30. let z asi jedné třetiny v profesorském sboru i ve studentstvu židovská, universita patřila k živým a úspěšným intelektuálním centrům střední Evropy. Její rychlá nacifikace, vyhnání židovských a demokratických učitelů i studentů a poté i skutečnost, že nacisté roku 1939 zavřeli české vysoké školy a terorisovali českou akademickou obec, měla však za následek zrušení této vysoké školy v roce 1945. Universita Karlova si ovšem dnes dobře uvědomuje, že je nutně v dobrém i zlém dědičkou obou "sesterských" universit období 1882-1945.





Rozdělení pražské university v roce 1882 na českou a německou

Rozdělení pražské (Karlo-Ferdinandovy) university v roce 1882 na českou a německou


Jiří Pešek


Vývoj jazykově smíšené česko-německé pražské university měl od konce 60. let 19. století jednoznačně "počešťující" charakter: nejen že stále více učitelů přednášelo česky, především však do poslucháren přicházelo stále více studentů s mateřskou řečí češtinou. Dosud jednoznačně německý charakter university se velmi rychle měnil. Za těchto okolností se německá část profesorského sboru (mnozí profesoři byli předními representanty zemské nebo dokonce říšské politiky) začala obávat počeštění university a navrhovala proto založení nové university s českým vyučovacím jazykem nebo posléze alespoň rozdělení stávající university na českou a německou. V politickém životě 70. let šlo o významné politikum s velkým prestižním dosahem zejména pro rychle sílící český politický národ.


Jednání nakonec vyústila v císařské rozhodnutí z 11. dubna 1881 s platností od zimního semestru 1882, že se pražská universita rozdělí na dvě "sesterské", jazykově odlišné části. Prvým českým rektorem se stal historik Václav V. Tomek, prvým německým rektorem profesor chirurgie Ewald Hering. Zřízení zemských, jazykově diferencovaných vysokých škol nebylo v rámci rakouské části Rakousko-Uherska záležitostí výjimečnou. Stačí připomenout haličské university. Výjimečné ale nebylo ani nacionálně politické napětí, které bylo s takovým reformním krokem spojeno. Situace v Praze byla o to komplikovanější, že město právě v době zahájení práce nových sesterských universit (v říjnu 1882 zahájily činnost česká filosofická a právnická, o rok později lékařská fakulta) nejen reálně bylo, ale také se oficiálně proklamovalo jako metropole jazykově českého politického národa. Česká universita se ihned stala jeho intelektuálně politickou centrálou. Německá universita se ocitla v postavení intelektuálního i politického representanta bohaté a vlivné, nicméně relativně i absolutně slábnoucí německé (německo-židovské) menšiny v moři jazykově českého obyvatelstva pražské aglomerace.


Hlavním problémem německé akademické obce přitom byla isolace německé menšiny v Praze. Absolutní většina německých pedagogů neuměla česky a tuto řeč se ani nehodlala učit. Je symptomatické, že teprve r. 1906 byl na Německé universitě ustanoven první lektor češtiny. Poměrně dlouho trvalo i na České universitě, než byla založena katedra germanistiky. Obě učené komunity navzájem prakticky nekomunikovaly. S trochou nadsázky se dá říci, že nebýt mezinárodních konferencí, neměli by profesoři obou universit šanci alespoň se potkat. Dokonce i divadelní a koncertní představení byla tehdy v Praze národně diferencována. Pro českou stranu byla tato nepřirozená situace snáze zvládnutelná, protože pražská aglomerace i její zázemí byla dalekosáhle čechisována. Na německé straně však takový vývoj vedl ke vzniku pocitu života v "obležené pevnosti".


Universita byla roku 1882 rozdělena na principu opce: každý profesor musel definovat, pro kterou z obou universit se rozhodne a s ním pak na ni přešlo i jeho pracoviště se vším vybavením a zázemím. Nebylo to snadné rozhodování: opce pro tu nebo onu universitu byla v rámci profesorského sboru vnímána jako politický krok či dokonce demonstrace. Výsledkem dělení bylo, že na Německé universitě zůstala většina dosavadních profesorů a s nimi byly německým fakultám ponechány i jejich ústavy, semináře, kliniky, sbírky a knihovny. Německé universitě připadl dokonce i vzácný universitní archiv. Jedinou institucí, která zůstala společná, byla universitní knihovna.


Česká universita z těchto důvodů začínala do velké míry "na zelené louce": Musela na ní být vytvořena řada nových pracovišť, která byla svěřena mladým, dosud jen na úrovni "soukromých docentů" působícím profesorům. Řada českých profesorů (exemplárně Tomáš G. Masaryk, působící zatím ve Vídni) přišla do Prahy ze zahraničí. Právě s ohledem na poněkud provisorní charakter prvých akademických let České university zůstala část českých studentů na Německé universitě: chtěli dostudovat v lepších podmínkách a u profesorů, u nichž již dříve skládali zkoušky, praktikovali nebo působili jako studentské pomocné síly. K úplnému nacionálnímu rozdělení studentstva tak došlo až asi v polovině 80. let. Nerozdělena jako součást Německé university pak z církevně politických důvodů až do poloviny 90. let zůstala teologická fakulta.


Jestliže celá universita měla před rozdělením něco přes 3 000 posluchačů, přešlo jich na Německou universitu jen 1368 (z toho bylo 280 studentů nerozdělené teologické fakulty s více než 80 % českých studentů). Poměr počtu studentstva "světských" fakult v polovině 80. let dosáhl zhruba 1100 na Německé proti 1700 na České universitě. Množství studentů na české universitě pak rychle a podstatně rostlo. Před I. světovou válkou měla Německá universita již jen asi 40 % počtu posluchačů (od r. 1897 na obou universitách již i prvých studentek) české university. Stavy profesorských sborů obou universit byly přitom trvale vyrovnané.


Počáteční problémy s prostory, vybavením seminářů, laboratoří a klinik České university se časem obrátily v její prospěch: I když úhrn finančních prostředků pravidelného rozpočtu i mimořádných dotací obou (z pohledu dnešní UK "malinkých") universit byl v podstatě shodný (na počátku 20. století okolo 1 milionu rakouských korun ročně), nutnost vybudovat a vybavit novou universitní infrastrukturu na České universitě vyústila ve větší modernost jejího vybavení. Na počátku 20. stol., v době, kdy rychle rostoucí Česká universita dosáhla všestranného rozmachu, tak již fundus budov i zařízení Německé university, pocházejících ze 70. a 80. let, morálně i fysicky zestárl a nebyly prostředky na jeho zásadní obnovu.


Německá universita měla v řadě oborů skutečně evropskou úroveň, nebyla však schopna trvale udržet své nejlepší profesory (Albert Einstein budiž příkladem). Německá (pro mnohé říšskoněmecké vědce ovšem spíše německo-židovská) Praha byla pohodlné a moderní město nemalých kulturních možností, ideálem většiny německých profesorů však zůstávalo povolání do Vídně nebo na velké říšskoněmecké university - do Lipska nebo do Berlína. Oproti tomu pro Čechy byla pražská profesura prestižním vrcholem vědecké i společenské kariéry. Česká – od počátku 20. let dle zákona již bez všech přívlastků - "Universita Karlova" pak kontinuálně rostla. Počátkem 30. let překročila tehdejší hranici "masovosti": 10 000 studentů. Potvrzovala svoji posici nejvýznamnější nejen vědecké a školské, ale šíře kulturní instituce a centra českého národa.


Německá, do počátku 30. let z asi jedné třetiny v profesorském sboru i ve studentstvu židovská, universita patřila k živým a úspěšným intelektuálním centrům střední Evropy. Její rychlá nacifikace, vyhnání židovských a demokratických učitelů i studentů a poté i skutečnost, že nacisté roku 1939 zavřeli české vysoké školy a terorisovali českou akademickou obec, měla však za následek zrušení této vysoké školy v roce 1945. Universita Karlova si ovšem dnes dobře uvědomuje, že je nutně v dobrém i zlém dědičkou obou "sesterských" universit období 1882-1945.